Žížaly jsou pro zahradu požehnáním. Co o nich víte?

Žížaly jsou drobní zahradním tvorové, kteří se provrtávají až dva metry hluboko jen proto, aby pomohly dostat vzduch do půdy. A pěstitelé a zahrádkáři toho odjakživa využívají.

Fascinující žížaly

To jistě také, ale nejde jen o to. Když je půda příliš tvrdá, žížaly čekají na déšť. Kromě toho žížaly vykazují určité formy stádovitého chování, i když to není „stádovitost“ jako u savců nebo ptáků, námluvy v chodbách probíhají cíleně. Často se shlukují v jedné části chodby, sdílejí vlhkost a teplo, jde o tzv. kolektivní obranu. Rozhodně se o nich nedá říct, že by byly samotářské, i když sociální chování projevují zcela jinak než živočichové s vyšším řádem nervové soustavy. Žížaly se shlukují, sdílejí společné chodbičky, reagují na chemické stopy ostatních jedinců a společně využívají i nejrůznější zdroje potravy. Nejsou tak hloupé, jak jsme si doposud mysleli, že jsou. Jde o skutečný zázrak přírody.

Vermikompost neboli žížalí trus

Za pomoci svalnatých článků těla se dostávají díky štětinám i slizu tam, kam zrovna potřebují. Když mluvíme o užitečnosti žížal, nemusíme nutně mluvit o tom, že kypří půdu. Jejich trávicí trubice zabírá téměř celé tělo. Předním koncem konzumují zbytky listí, i organickou hmotu v množství, které samy váží. Druhým koncem odchází trus, který je velmi užitečný hlavně při sázení květin na jaře. Proč je právě jejich trus tolik významný?

Žížalí trus je oblíbený mezi zahrádkáři hlavně proto, že podporuje klíčení, posiluje růst mladých rostlinek, mimo jiné zabraňuje i vzniku plísní. Při silném dešti můžeme vidět žížal na povrchu půdy vždy několik. Je to proto, že žížaly dýchají celým povrchem těla vzdušný kyslík, ve větším množství vody by se mohly snadno utopit.

Jejich trávicí systém si poradí se vším, jsou dokonalými rozkladači, kterým se nemusíme bát předhodit i zkažené ovoce či zeleninu. Žížaly produkují enzymy, které navíc dokonale rozkládají přítomnou organickou hmotu, ničí patogenní bakterie a potlačují i růst plísní, právě proto je jejich trus, nebo-li vermikompost hygienicky velmi čistý. Půdu nejen provzdušňují, ale zároveň i dezinfikují.

Eisenia foetida

Často můžete vidět na kompostu i tzv žížaly hnojní, odborně se jim říká Eisenia foetida. Tento druh žížal dobře snáší i vyšší teploty. Jakmile kompost dosáhne uvnitř varu 60 stupňů, vidět je můžete spíše jen na samém povrchu kompostu. Zpracovávají zde rychle zbytky potravy, které vrací zpět do půdy ve formě výživného humusu. Obohacují díky tomu půdu o živiny. Jejich trávicí systém si na rozdíl od lidí poradí úplně se vším.

Pálavská půlmetrová Allolobophora hrabei

Nejdelší žížala, která žije na českém území, délkou přesáhne klidně i půl metru. Vidět ji můžete nyní na Břeclavsku. Objevena byla poprvé v roce 1929 na polní cestě nedaleko Vranovic, objevil ji tehdy profesor Sergej Hrabě, mimo jiné významný československý zoolog a specialista na máloštětinaté červy, který učil zoologii i na Masarykově univerzitě. Ten tohoto obra předal kdysi specialistovi na žížaly, ruskému emigrantovi Lvu Černosvitovovi. Ten za dalších šest let popsal tohoto obra jako nový žížalí druh. Obří žížaly se v současnosti vyskytují ve třech jihomoravských lokalitách, a to ve zdejší přírodní rezervaci jménem Pouzdřanská step-Kolby, v národní přírodní rezervaci Tabulová na Pálavě, i v přírodní památce Ječmeniště na Znojemsku.

Žížaly jsou užitečné

Chraňte proto tyto užitečné žížaly před jejich predátory. Největším nepřítelem je pro ně krtek, kterých jich dokáže pochytat denně klidně čtyřicet až padesát kusů. Pochutnat si na nich dokáže i jezevec. Pokud je někde najdete v přepůleném stavu, nevěřte mýtům, že z obou stran dorostou. Už jako malé děti jsme je vyhrabávaly pro průzkum ve školních lavicích. Vím proto, že přežije vždy jen přední část s opaskem, ta může ztracený ocas dobře regenerovat. Zadní polovina bez hlavy vždy uhyne, vnitřní orgány pak již nikdy nedokáže žížala plně nahradit.

Zdroje informací: Autorka

https://www.ireceptar.cz/zvirata/co-delaji-zizaly-s-pudou/

Náhledové foto: Pixabay